Venuše, hvězdo má, kam že jsi odešla? V houštinách rezavých slavíci zmlkají... Je tiché jezero, kde obraz luny plá... V té chvíli v rákosí potichu zalkají
dva ptáci procitlí... A tmavý, věčný stesk je zde, po boku tvém usedá potají. Tvář hvězd je zsinalá a smutný je jich lesk, vše ztichá okolo... a vše je srdci blíž!
Jen města hlučící, jich světla, ulic třesk, zástupy nevděčné, jich kletby pustá tíž, jich oči, zištné vždy, dnes na dně propastí se v temno propadly, by neožily již.
Noc! Růže i pták spí. Jen s nyvou soustrastí tisíce očí hvězd zírají v zraky tvé přes pouště nesmírné s bezměrných oblastí. Neb ty – ach ty zde bdíš. Je ticho zvědavé
v tvém srdci, jež se chví. Poledne pyšný žár teď z čela tvého slét. A běsy ohnivé noc k tobě přivolá, z nich každý dravý spár v tvá ňadra zaryje, až vzdechneš úzkostí –
Oh málověrný ty, chtěl’s v bědný suchopár nejistot jitřivých, pochyb a marností, v nichž hyne bludný duch, své hrdé srdce vést? Své jaré síle věř, jež z tmy tě vyprostí
a duši svobodné dá v krásném těle kvést, jež stkáno z týchž je cév, v němž plane stejný svit, jak v srdci hvězd, k nimž ty se, vratký, toužíš vznést. Chtěl’s duši tuláckou mdlým světlem opojit
těch výšin stříbřitých? Svůj vlastní obraz zříš v těch zřídlech světelných se slavně zrcadlit, vlastního srdce tep z nich zase uslyšíš, vlastního žití var a vlastních vášní vzruch.
Že nesmrtelný jsi a silný, zda teď víš? – – Pozdraven budiž mnou bez konce věčný kruh, kdy s všemi hvězdami spojuje za noci člověka vratkého, jenž tápe, silný Bůh.
Veleben život buď, dík tobě, Půlnoci!
Cookies on Poetry Cove