II

V pokojné údolí cesta se vine a bílý kostel vyrůstá ze vsi, jíž není vidět a která spí na dně noci.

Mé duše také není vidět a také ona tvrdě spí po nemoci. Jen stín, který se lstivě šine

s mým bídným tělem krok co krok, hovoří stále, neustále o přestálé hrůze. To jeho černé srdce bdí

a jak zlý tambor do mé chůze zoufale bije krok co krok. Ten bílý kostel vyrůstá ze vsi, nad lidskou strázeň vyrůstá k nebi,

nad bídu srdce, jež se šklebí tak příliš živá se všech stran; ta bída srdce, v něž soumrak leh’ si, úzkosti, zášti, pýchy tma,

v němž rzivými jsou vbity hřeby vzpomínky sladké do zlých ran, ten žal, ten neúprosný žal a minulosti tklivý hlas –

vše bolí dnes jak včera zas a zítra bude bolet dál... jen bílý kostel vyrůstá ze vsi, nad bídu srdce vyrůstá k nebi,

nad bídou srdce volá k nebi – což pak se kdo už dovolal? Kolem spí louka, pole, stráň, údol i vrch, jen řeka ze sna

bláznivě mluví: „Hoj, jsi-li muž, o ničem nemluv, braň se, braň, tvrdostí sudby srdce ztuž – řeč osudu je vždy řeč děsná,

však narodil ses jako muž!“ Stín na cestě však smutně vece bláznivé řece: „Je sudba muže sudba děsná

a vše je v něm určeno k smrti. A každý květ, jejž dá mu vesna, ne zima, podzim – už léto zdrtí. Země je žena a svět je žena

a hltá jen tvou mladou sílu – ty zhyneš, když ona je nasycena, když novým ohněm roznícená a v novém ohni znovu smutná

do dálky hledí... Jak ti chutná, poutníče teskný, řekni už, že’s narodil se jako muž?“ Jdu a jdu nocí. Kostel bílý

je strašidlo a kolem něho se satanášem si ďábli hrají. Sovy se smějí, sýčci se ptají kdo s koho? a marně lesy kvílí.

Mladosti housle staré hudou nadarmo junáckou píseň a zkazku, v níž i tak je přemnoho tesklivého. Jdou léta drsná a horší snad budou,

za lásku pohřbíváš lásku, a jako kdysi, odevzdán tmám, pochybnostem a mrákotám, jsi opět sám.