II

Staletí zápasů jsi zřel, úporných bojů ve střídání věčném, dny krve, noci požárů. Kolikrát ze spárů

zlých vrahů, kdy můj rod v potupné zkáze – mřel, v nerovném boji, lítém, nekonečném, nás vyprostil Tvůj duch, duch smělé odvahy a – křepké síly jaré,

duch věčné mladosti, věčného Máje duch! Tmou černých propastí, nesouce břímě staré zlých dědictví a nesvornosti mstivé, jsme žitím těžce šli.

Nás osud krutě bil a naše rány živé jak máky ohnivé krvavě rozkvetly, když proti nám stál celý starý svět. Nad hlavami praporce svaté vlály,

volaly k světlu, tmavou nocí plály, jak hvězdy novorozené. A vůkol slyšeli náš válečný zpěv hřmět, ti všichni nevidoucí, duše zrazené;

kdy oheň srdcí našich k nové lásce volal, k novému žití ukazoval. A když jsme potom šli, zrazeni sebou, světem – zahořklí –

nejtemnějšími stíny ponížení, když krvelačný vrah nám v rabské tváře plival a v beznaději každý cizího boha vzýval, kdy duše mizela v bezedném utrpení,

tu v dobách růžových velkého obrození jsi nad nás vznesl se a naše kroky vedl, dal našim barvám žít, a našim srdcím bít

pro lepší zítřek, v němž by k slunci zvedl se ujařmený lid. A když pak nad světem v hlomozném války ryku, Smrt, běsníc, vzlétala,

hle, nad hlavami nových božích bojovníků, Tvá vlajka, Sokole, vysoko zavlála. Tvůj duch a pevný řád zas nové šiky skoval ve hradbu vítěznou,

ve vlnách útočných je žárem rozpaloval, k lásce bratrské je ved’, jež posvětí nejtěžší oběti, Tvé zpěvy odbojné jim písní válečnou

a hlasem polnice Tvé povely jim zněly – a dobří hoši ti za jejich zvuků mřeli za lid svůj sklíčený, za bědnou zemi svou. Dnes, pestrý Sokole,

národa mého mládí věčně živé, s čel našich odehnal jsi starostlivou chmuru, k vysoké odvaze jsi srdce podňal vzhůru, do svalů malátných jsi novou mízu vlil,

žár v krvi junácké jsi probudil a vznítil, nach rozžeh’ na lících a v zracích pýchou svítil a silou mladistvou zem’ celou prosvětlil. A od té chvíle víme,

že také nám radostné slunce svítí, že známe sílu svou a umíme se bíti, že se nebojíme a že je sladko žíti.