II.

Od moře k moři stojí germánská vojska. Od moře k moři hluboké podzemní valy, příkopy, kde sídlí smrt! Od moře k moři potoky drátěných přehrad,

otrocké rakouské čapky, prušácké helmice! Za nimi daleko překrásná leží země! Země, jež oplývá mlékem i strdím.

Tam žije v okovech zmučený lid, schvácený tesknotou, zpitý snem dávným a těžkým o svobodě.

Tam žije děd i matka i děti, mladá a smavá žena, otec, jenž pracuje v německých sklárnách, i bába – věštkyně,

jež kdysi nám před lety říkávala: Já, děti, už toho nedožiji, však vy – vy budete bojovati za světlý den,

jenž vzejde nad otčinou! Od moře k moři stojí germánská vojska. Za nimi temnota, otroctví, smrt! Za nimi zakletá v dračích spárech

spí láska nás všech, spí všechen náš život! Domovino! Nikdy tvé jméno nebylo sladší,

tak silné, tak živé, jak v tento den! Těžký a ponurý hněv,

nesmiřitelný, zalehl v naše prahnoucí duše! Hrozná a němá nenávist, ako když mrtvého měsíce

v podzimních kalužích shlíží se tvář, utkvěla v našich očích! Ti, kteří kdysi pokorně chodili za pluhem otcovským na rodné líše,

vděčni za skřivánčí písně, za talíř polévky i skývu chleba, ti, kteří mlčky na dusných fabrikách drsné a pusté dny žili,

kdys bledí studenti, básníci, pěvci, umělci, veselá chasa, i ti, jimž nikdy nic nebylo svato, bouřlivé pražské děti,

moravští junáci, šohaji od Tater – tři tisíce, tři tisíce smělých, sokolích srdcí – ti všichni cítili v tento den:

Smrt není strašna! Krásný a svatý je boj! Tiché kdys’ budou pláně u Zborova, mír, pokoj a klid

nad vámi bude vládnout! Ale věčný život dán bude národu pokořenému!