My tichou krajinou jsme spolu jeli,
bílý i vraný kůň, temná i světlá duše.
Noc byla jiskřivá a mrazná. Chvěly
se naše zkřehlé duše..
A třetí z naší roty těžce pad’
den před tím v smutné bláto té haličské země.
„Vypila jeho krev, i naší krve snad
si žádá smutná ta země!“
To děl jsem já. Ty však jsi rukou máv’
do větru chladného, jenž kolem uší svištil.
Jako bys ruku vztáhl na pozdrav –
jas vítězný jen ze zraků tvých prýštil
a úsměv na rtech zkvet’:
„Jít za ním.. za Nimi.. a zemřít jako muž
se srdcem bez hříchu a se vztyčenou hlavou!
Co kulka do čela a v srdce vrahův nůž!
Co horečka zlých ran! Děl rachot s těžkou vřavou
zšílelé bitvy!
Je darem božím vždycky utrpení,
je boží zkouškou často ponížení.
Však nade všecky pekla moci temné
jsou mdlé dny otroctví, jež plynou hluše
životem tvým a mým, životem našich vlastí,
a v bláto tisknou duše..“
Noc byla jiskřivá. My tiše spolu jeli,
bílý i vraný kůň, temná i světlá duše.
Dnes po letech zřím zase rozechvělý
tvůj útlý stín po boku svém,
tvou křehkou ruku nad čelem..
Je to tvá světlá duše –