Jas oblohy kdy neporušen zmírá
a závoje se strou nad temné thuje,
šílený požár náhle zkrvavuje
nebeskou louku, kde žár rozestírá
brunátný Západ, v náručí jenž svírá
nevinnou modř a v ohni odlučuje
safír, jenž změněn v amethyst dál pluje
ve vlnách rudnoucích jak řeka širá – – –
tu vzdechy tlumí se a v ňader vzruchu
dlí srdce bázlivé, jež nedočkavě ptá se
po tajemství, jímž noc je pohostí – – –
a posléz’ opojeno vůní vzduchu,
v noc temnou, zahalenou v odvěčné své kráse,
své rozněcuje kruté žádosti.