Vysoké hory, nad nimi hvězdy!
Údolí, kde smírně voní
mateřídouška!
Tichý a pokorný den,
jitra zde nehřmějí pýchou,
slunce je vysoko, slunce je daleko,
dole, zde na zemi, ponurý stín,
poroby stín!
Ve stínu žije zde poslušný lid,
zdeptaný lid!
Smutně dny plynou – klopotné dny!
Roboty těžké a úmorné chvíle!
Krásu skromnou, kytičky bílé
v sváteční den si trhá v luzích
děvčátko s písničkou na rtu.
Jen tam,
vysoko na horách, ve skalních hnízdech
ozvěna písničky hučí stará!
Písnička Jánošíkova!
Jen tam,
vysoko na horách, ve skalních hnízdech
sídlí vzdor!
Smutná jsi, oh, jak jsi smutná,
slovenská země!
Nad tebou hvězdy, kde spí tvůj osud!
Ale kdo nechtěl by z prachu a z hoře
až k těmto hvězdám
tě zdvihnout vysoko,
vysoko zamávať nad tebou valaškou,
roznítiť nad tebou jitřní zoři,
rozžehnouť nad tebou nový den?
Kdo nechtěl by,
aby v tvé jizby dech jara vnikl,
jara, jež přináší život nový,
silný a volný a spravedlivý!