Na nebi za času podzimního
v tom nelítostném soumraku
Venuše – hvězda svítí.
V tom nelítostném soumraku
ne nepodobna přízraku,
ale i slávě nebes –
Venuše – hvězda svítí
do tmy i tísně večerního
těžkého lidského bytí.
V chalupách světla se rozžíhají,
sedají lidé ke kouřící míse,
do oken Venuše svítí.
Muž vezme pak ženu svoji v pasu,
zaboří hlavu do jejích vlasů,
a svět se ztrácí a ztrácí..
V sednici, v níž není na živobytí,
jediné, co nyní nezdaní se,
je Venuše hvězda – a svítí!
Hvězdo! Sestřičko této země,
v čas těžký neopouštěj ji, bědnou!
Odplatí se Ti za to jednou
na jaře deštěm šípkových poupat.
A k Tobě jediné bude stoupat
dík její i další modlitba.
Každý z nás, kdo Tě ctí a dbá,
o to Tě prosí v těžkém čase,
v každém čase.
Jsi Jitřenka i Večernice!
Jsi Venuše – a mnohem ještě více.
Nad lidskou pří a nad lidskými boji
jediné vítězné světlo stojí –
zažehl je sám Bůh.