Náhle jsem tě spatřil mezi tisíci. Náhle z bleskův očí jediný se chvěl, tichem navečerním temno prorážel, nití světelnou až k mojím zrakům spěl,
objímavou vlnou, něhou zářící. Ty – ó křehký tvore pošetilých řečí, mysteriosní a očí velikých, očí modrých, plných živé horoucnosti,
neseš horké růže v planoucích rtech svých neseš v ňadrech žeh a život ve dlaních, svírajíc jej pevně lásky prudkou křečí, na čelo jej tisknouc v hořkých zklamáních,
ale s pýchou v srdci, jež dar síly hostí. Město duní v dálce. Záře světelná nad ním vznáší se a k mojí hlavě pluje, zmlklých přístavů mne poklid pozdravuje,
žhavých proudů ulic hudba vítězná! Kdo, ó kdo jsi, rci mi, odkud duch tě zná, v kterém úkrytu, rci, čekala jsi na mne? Odkud síla tvá, jež touhy sítě klamné,
jež mne svíraly, zlým gestem strhává? Rci, zda’s pro mne zrála, čerpajíc v své tělo tajemnou zář krásy, jež se poddává s všemi tajemstvími, v stínu jichž se chvělo
kouzlo prchavé, jež sžehá ústa tvá? Od města se blížíš, nesouc ke rtům mým v dlaních svých, jak v misce hluboké, dar vřelý, nápoj se zakletým ohněm posvátným,
víno staleté, v němž světa žár hřmí celý, s pěnou opalisující, vůní nasycený pohár života, v němž ke dnu pohřížený příslib tvého těla blesky svůdně mží.
Tak dej vše mi vypít – noc je v tichu bílá, nad mým celým světem, krásnou zemí mojí, užaslých hvězd zář’ se tiše rozložila. Vůkol vše je mé a tvé. Mé srdce žízeň svoji
vyleje v tvá ústa, v klín tvůj založí oheň, jenž v tvém těle hlas můj rozmnoží.
Cookies on Poetry Cove