Stoupám zelenou stezkou,
vzduch jako svěží víno
napájí zprahlou hruď,
vyprahlou městskou duši.
Lučiny idylu hezkou,
kde pozdní sena suší
děvčata, jimž není líno
vzdát slunci nohy i hruď –
to vidím a není to lecjaký ráj:
nad nimi zdvihá se herojský kraj,
Český Ráj.
Kdo by tu nemyslel na horké mládí,
neklidné, tesknící, tajemné mládí?
Podvečer divný, večer podivný,
noc podivuhodnou?
Přetěžké lásky sny?
A píseň, srdci tak známou a rodnou
básníka, jehož jsme měli rádi?
Oblaka letí na nebesích,
žene je života vítr a čas.
Na skráně jinocha přivívá sníh,
vše zraje jak na poli klas.
Květen a červen – i červenec
míjí a míjí,
rozsevač přešel, přešel i žnec,
však vždy zbylo místo muži:
v něm na věky žijí
v planoucím vášnivém přítmí,
kdy srdce jihnou a dech se úží
mládí našeho rytmy!
Dejte mu, chlapci sobotečtí,
věnec z ohnivých růží!