Způsobila Jsi, že se nebojím
bolesti, ni smrti.
Jen dědičné lidské hříchy
mne ještě dusí a škrtí.
Strach z těla svého mám zlý
a z vůle vratké a mdlé.
Co chvíli přede mnou vstanou
minula stíny pobledlé.
Tak často, ach krutě často
ošklivím se sám sobě.
Jen sebe jsem skutečně nenáviděl
v hlubokém záští a zlobě.
Způsobila Jsi, že se teď chvěji
intimním smutkem po celém těle.
Duhou Tvých očí vidím dnes svět:
jaký je krásný!
a k srdci jej tisknu rozechvěle.