DIVADLO.

Byl’s omámen, zpit tisíci lidských tváří i očí, tisíci srdcí, v stejném tlukotu bijících,

jedinou písní znějících, hučících neslyšně, sladce a toužebně, pevně a vítězně nezkrotnou svobody žízní!

V potopě světla a nadšení pod ohromným lustrem tísní se tisíce bratří, milenky i něžné ženy;

jak těžké hrozny visí horečná lidská massa na galeriích, nevyslovené slovo

jak bystrá a žhavá vlna proudí od duše k duši i zapaluje mozek i srdce.

Němá opona před námi visí, ale dole, v orkestru hřmí hudba! Hřmí hudba,

jež bouří, jež svírá i spaluje, v níž taví se úzkost nejistých dní. Hřmí hudba,

jež do duší vyprahlých, stisknutých panskými kleštěmi dunajských knížat, nalévá zázračný doušek

živé naděje. Hřmí hudba, jež o dávné síle a vůli umdleným srdcím hovoří,

zpívá o hrdinství, víře, o věčném bytí, o životě novém a omládlém tvého lidu!

„Má Vlast“. – – Má země! Můj národ! Co od věků bylo i bude naše! Krev našich dědů i tajemný smysl

jich přítomnosti v smutné a krvavé tyto dny! Tep jejich srdcí, jenž bije prudce mystickou ozvěnou

zde, mezi všemi, věrnými, tvrdými, nepodkupnými českými dětmi! „Má Vlast“.

Veliké svobodné slovo, pyšně a vzdorně volající na všech nárožích v dny těžké, chabé a bezradné

do zbraně! A živá, teplá, tvořivá něha, vroucnost i vzdor, hněv i modlitba

vše vůkol živelně zachvacuje. Žhnou zraky, horečně planou bledé kdys tváře, druh druhu němě tiskne ruce,

tlumí se slzy! Neznámí v životě všedním druh druhu v oči si hledí, čte jasně každý i rozumí...

Divoká jiskra elektrická s taktovky hudebníka v sál planoucí bleskem přeskočila, i živou, kypící, vášnivou massu

zažehla svatým ohněm! Dav lidí se pohnul, přeběhla vlna skvělým sálem, jasněji zaplála světla!

A již bys věřil a již bys čekal, že tato silná a kypící vlna vydá svůj mocný a vítězný, slavný Výkřik!

A již bys věřil a již bys čekal, že zahřmí „hurá!“ – – – Pustě se šklebí ve zlatých cetkách i prázdné nádheře

císařská lože! Tam všecky zraky se obracejí. Hněvivé zraky! Leč tiše a tiše, mdle a mdle

klopí se oči, zatnuté pěstě malátně jihnou, v srdce všech lehá smutek i žal! Davy se valí na ulici,

ulici pustou, němou a otrockou, kde každý kámen i každý kout – mluví?... Jdeš, bledý, teskný a zahanbený.

Most starý, věže, královský hrad, vše mlčí... Je to tvá země? Je to tvá vlast? Vše mlčí.

Mlčí i ulice. Mlčí tvůj národ! Leč postůj, ó dítě pokorných dní, neteskni, nenaříkej! Slyšíš, jak píseň srdcem tvým proudí,

vidíš, jak slunce vesele svítí, zříš na dlažbě tančící dítě? To život a láska i naděje jde tvojí duší!

To omamně, vířivě hučí v tvých smyslech hlas tvojí krve, jenž neztichá... To volá „Blaník“!