Nehněvej se – noc je černá ještě jako ty – má milá,
že tě bouře mého srdce probudila.
Kdo tě probudit má – ne-li moje píseň?
Kdo by to byl – jiný? Řekni, moje milá!
Tmavá jsi, a přece nad sněženky bílá..
Kdo směl rozproudit v tvém srdci černou tíseň,
která se tu všady rozvlnila,
rozlila – rozumu spát nedá,
každý ve vsi volá: Běda! Běda!
A ty – co si myslíš, strašná milá?
Co si myslím? Kdopak myslet umí?
Myslíš hloupý, že hned porozumí
srdce srdci, člověk člověku – a pak
ptáku v hnízdě sedícímu roztoulaný pták?
Můj svět je přec – můj.. a co je to svět tvůj?
Na to, že mám křídla, povždy pamatuj.
Den je den a noc je noc – a jedna z nich je pro tebe.
Ó, neboj se, můj Sione a Tábore a Orebe!
Mou duši lapit chceš? Chceš říci: Má je! Má je!
Má vlast – můj sladký, bílý – můj stín.. jsou Himalaje.