AS

Byly to tichnoucí večery, západy slunce, kdy alejemi za malým městem řeřavý stín

procházel přízračně, byly to večery zasmušilé, teskné a překypělé, osmnáctileté večery!

Já i ona, ona – klobouček, růžová stuha, na rtech verše, lahodné tehdejší verše, panna z údolí nového království.

Já, mládec, ruka samá i noha, hlas mezi dětstvím a mužstvím hopkující, směšná hromada nemotornosti! srdce jak samovar,

kypící, šumící – hořekující! ale mezi námi, ach, mezi námi horoucí teplo básnické chvíle...

olšiny nad řekou, nad Labem, nad Orlicí recitovaly... A již se stmívá – ó, dobrý Bože,

kam nyní? Kam nyní se skrýti s bouřlivým zmatkem zvířených srdcí? Stíny se zvětšují, stíny se dlouží,

truchlivý měsíc se ve vodě zhlíží, lká vrba na břehu – ticho a ticho – šeptáš – a v hrdle, kdo ví proč? usedly slzy...

Zní píseň, zní písnička princezny Lyoleji. Zní zvěst teskná o první lásce, veliká píseň lidského srdce,

první a nejpohnutější... A jde krokem vedle nás tiše a teskně Ivo i Tóma Bojar. Toť naši známí, toť kamarádi

našich večerů zasmušilých, teskných a překypělých, osmnáctiletých večerů! Ta píseň, jež rozechvívá

nehmotným kouzlem a v nervy si lehá lichotným snem jak opium, zní prudce v duši, pokud jsi mlád. Ale i když z tebe se raubíř stane,

války přijdou a zmatek spustí na duše jankovité dobrotivý Bůh – v té chvíli, kdy čist jsi a sám jak v růžovém oleji vykoupán,

slyšíš ji zas a slyšíš ji zas! Lyriku lásky a života, lyriku mládí, oh, mládí! můj pozdrav! můj upřímný pozdrav!

ne šedá hlavo, ne tělo, jež stárne, ale srdce, jaré a věčně mladé, jež vydalo tuto živou a českou píseň, neustávej a zpívej,

zdroji kypivý poesie, neustávej v zvon jasný bít!