Dvacátý únore, hučící proude rozkalené vody, nebesa slavíčkovská! Jak že to mluvíš ke mně?
Hoj, s větrem o závod, v plášti vlajícím, na černém koni, tmavý a drsný – oči hoří – letíš, Osude,
rozbředlým naším krajem. Úzkostí, pochyb a smutku temno přikrývá kalný den! Propasti hoře se otvírají.
A duše pro smrt zrají?... A ty, jíž Bůh dal zářící oči, pokorná děvuška v této chvíli, proč smutně hledíš?
O ty, jíž Bůh dal věřící duši, zbožnost a něhu a k člověku lásku, rukama lomíš? Ach ty, jíž Bůh dal hořící srdce,
tajemstvím milosti přeplněné, čeho se bojíš? Zklamal-li den, v němž navždy zhaslo dobrotivé slunce,
smutna-li noc, jež propastnou poutí poztrácela hvězdy, zbledl-li přátelský svit v očích lidí, ruky stisk teplý zledověl,
mluví-li k tobě večerní stíny úděsnou řečí strašidel, sen-li tě zradil a jitřní zoře slzavou červeň kreslí ti v oči – – –
naslouchej ještě v poslední chvíli vlastnímu srdci! Ó, toho tys’ neznala, toho ty nevíš v tichounké této půlnoční chvíli,
kdy chvějí se zjitřené kořeny tvé dotykem věčnosti, že hlas tvého velkého, smělého srdce tě nezradí?
A je-li to láska, jež promluví k tobě, je-li to veliké odevzdání, tajemství života nejosudnější – pak, ženo, jíž Bůh dal zářící oči,
věřící duši a hořící srdce, neboj se nikoho na světě! Již zítra nad tebou nová zora i úsměvný vzplane den!
A večer ti v západu slunce řekne jedinou pravdu: Nepřemožitelná a věčná na světě je velká síla
lásky.
Cookies on Poetry Cove