Slavíček polétával Rozkvětlým nade sadem, Houpával se ve květu Zbělelé na jabloni.
Lítával si nad lesem Nad hájem rozepínal Křídélka rychlorychlá. – A kudy polétával
Zněl hlasně jeho jemný zpěv; Rozkvětlý sad se ztíšil, Umlknul šírý les i háj. Větřík svá křídla složil
V zeleném zdříml háji V vysoké borovici. – Poslouchal potok tíše Dojemný zpěv slavíka.
Pozdříml i slavíček, Spánek mu očka zklížil, S rozkvětlé sklesl větve. Pne vzhůru mech se nad ním;
Umlkly zpěvy jeho; A nad jeho hrobečkem Přesmutně hučí šírý les. I větříčkové rychlí
V ouplném světle Lůny Smrt jeho oplakávají. Chodíval jinoch po horách, Dolinách šíré vlasti,
Zvučnou si harfku nosil. Vítaný býval po vsích host, I v hradech rád byl vídán. Umělou kdy on rukou
Vztetelil zvučné strůny, Mnohé tu dívce smutné Jak pochmouří se hvězdy Zastřely slze jasný zrak;
A jak za jitra rosa Stkví se na lístku růžovém, Tak na rozkvětlých lícech Dívčiny slza stkvěla se.
Často nad hájem zavzněl K ouplné lůně jeho zpěv. Není jinocha více; V chladném on dřímá hrobě,
Nebť na perutích zpěvu Odlítla duše jeho. A jako s květem vůně, S ohněm i požár zmizí,
Jak zpěv s slavíkem zmlkne Tak i s jinochem dobrým Zalítly jeho písně, I harfka oněměla.
Pláčí jej všecky dívky Co řeka bouří zdmutá; Jinoši nařikají Nad ním, jak v zimní noci
Smutně zní výtí vlků, Lká proň i šírošírá vlast Lká pro něj zbouřeného Co moře vlnobitím.
Pro něho truchlí země, Lká pro něj hustý tmavý hvozd, Lká pláčem holubiným, Roní proň slzy jasné
Slzy, zelené listí. Šírá pokryla země Příkrovem kol se bílým, Nesvítí ani Lůna
Nev[z]chází žádná hvězda, Jen mlhy siné sklesly Na hory na doliny, Kol zahalily šírou zem.
Jaro kdy vzejde mladé, Slzy proň jasná Lůna Nad jeho hrobem pláče. Pak pláče každé kvítko.
Cookies on Poetry Cove