Proč, má harfko, zpívati kdy chtěje
Krásy vzor tě pojmu, rokotáš
V rukouch mých? proč struna se tak chvěje?
Odvážlivost zpěvu mého znáš?
A předc duch můj vzhůru jen se strojí,
V orličí se odváží on let;
Nechť se ruka třese, nechť se bojí,
Hluboko již pod ním leží svět.
Již jej patřím krásný obraz její,
Již jej vidí duše, duše má;
„Sláva!“ nervy v souzvuk s světem znějí,
Touha, hrůza, láska srdcem hrá.
S nadhvězdného sestup stolce blíže!
Však co žádám, bleskem zahynu,
Vždyť mě k zemi tělo ještě víže;
Sestoupí-li, v nic se rozplynu.
Tělesnému oku noc ji krýje,
S rozedněním shasne oka svit;
U vzezření duše jenom žije,
A tam temný jen ji najde cit.
Tělesným ty okem nespatřená,
Duše jen tě temně patří vzhled.
S Bohem, v Bohu bydlíš nestvořená,
V prvním dnu s ním založilas svět.