Půlnoční vstal měsíc nade Pražský chrám,
Smutný v pustém chrámě já jen stojím sám;
A bleda měsíce slzí plný svit,
Ve mých jenom ňádrech trudný budí cit.
Či ostatních? – Ne! – svit jeho čili stín
Nepronikne rakví ni hrobový klín!
Nezaplaší noc, a nezaplaší sen,
A nezbudí bouřní mrtvým srdcím den,
Jen po sochách hrobky barví mrtvá zář
Korunu nevěrnou i kamennou tvář,
Míhá se po lících neprobuzených
Co utichlý pláč, ba co lehounký smích.
Při každého nohou kamenný spí lev
Co umdlelá síla i ukrotlý hněv.
Slávy zašlé stín, ba půlnoční i strach
Obletuje otců mých zlehčený prach.
Nešťastného syna však praviceť mdlá,
A síla ust jeho skřípění jen má.