SYN MLYNÁŘŮV.

U Vltavy, tam mezi vrbami Pod skalinou malý mlýnec leží; Hučí divá řeka pod kolami, S jekotem jenž kolem skály běží;

Smutně zní té řeky hluk, Jako lesních rohů zvuk. Nad zroseným, mrtvotichým hájem Stojí měsíc s zesinalou tváří;

Mdle se lesknou jedle v jeho záři, Pookřílé nově vzešlým májem; Smutně vichr lesem zní, Jako píseň pohřební.

Tam nad lesem visí mlhy šedé, Jako truchloroušky v mrtvých kobce; S ními tihnou stíny šerobledé, Hvězdy tuhnou co světlušky v hrobce;

Kol panuje těžký sen. Syn mlynářův, spí i ten? O ten nespí! Mílka jeho dřímá, Tíše, tíše dřímá v rakvi černé;

Lůžko ouzké tisové objímá, Mrtvol chladný dívčiny nevěrné; Sklesla noc, jí zašel den, Dlouhý, dlouhý spí teď sen.

Syn mlynářův přede mlejnem sedí, Při řece kde se kol skály vine; Skrze slzy na měsíček hledí, Ouplný jenž hustou mlhou plyne.

Smutně zní té řeky hluk, Jako lesních rohů zvuk. Z šedé mlhy měsíček vystoupá, Teď po dráze jasnobledé plyne;

Hle lodička po vlnách se houpá, Proudné víry bez ourazu mine; Černá rakev strmí z ní, V níž sen dlouhý Mílka spí.

Syn mlynářův s Mílkou k hrobu jede Po vodě, v níž Lůna lesk svůj hází; K hrobu ji jen v noci šerobledé, Lůny svit při pohřbu doprovází;

Vlnky jasné plynou s ní, Šepcí píseň pohřební. Mlynář přede mlejnem smuten sedí, Ozářený světlem Lůny jasné;

Skrze slzy na měsíček hledí; – – Až, kdy z jitra Lůny světlo shasne, Temná vlna hlasně zní, Syn že s Mílkou v řece spí.