Vysoká kde hrdě skála Ve hvězdnatou strmí říš, Jejíž vrchol mechovitý Na svém hřbetě nese kříž,
Jenž vyhlídá z tmavé houšti: Bydlí svatý Ivan v poušti. Šedesátkrát již se vrátil Blahorodný k zemi máj,
Přikryl luka pestrým kvítím, Listem novým šatil háj; Co, kde svaté ticho sídlí, Ivan svatý v poušti bydlí.
Lůžkem byl mu tvrdý kámen, Každodenní Bohu daň Na němž v modlitbě odváděl; Jeho přítel byla laň;
Líce jeho touhou bledé Kolem kryly fousy šedé. Nade mrtvotichým hájem Bledý měsíček když stál,
Na skálu a hvozdy husté Stříbro svoje vylýval, Slyšel Ivan v sladkém snění Serafínů zboropění.
A hle, otevře se nebe, Zlatá z něj se prýští zář, Na Ivana jasně svítí, Růženě mu barví tvář.
On procitna, oči zvedne, Anjela dle lůžka zhledne, Který takto k němu mluví: „Šedesát jest již to let,
Co přebýváš v poušti této, Opustils co mrzký svět; K odměně v večerní době Povolá Bůh dnes tě k sobě.“
Domluvil a v letu rychlém Vzhůru k nebi [zpět] se vznes’; Otevřelo zas se nebe, Radostný zas zavzněl ples;
Jasná zář kol hvozdy zlatí, Až se Anjel v dálce ztratí, Opět svaté ticho všude, Tmavá noc v oudolí dlí,
Na skále však křížek již se V ranní záři jasně stkví; Ivan z lůžka se tu zdvíhne, Na skálu ku kříži tíhne.
A tam trvá na modlení, V rozjímání tráví den; Očekává v chladnou náruč Až jej pojme dlouhý sen. –
Blíž a blíže k svému cíli Již se zlaté slunce chýlí. Ohnivé co moře plane Obloha, a poslední
Papršlek sesílá slunce, Na Ivana ještě zří, Který od modlení vstává, Zemi české požehnává.
A pak sklesne, s sluncem zajde; Jako názvuk poslední Zvonku nad lesem umírá, U večer kdy s vížky zní,
Jak kdy v bledém světle Lůny Doznívají harfy strůny; Sklesne mezi pestré kvítky, Které z mechu hlavu svou
Vzhůru kolem hlavy jeho, Vzhůru kolem nohy pnou; Větřík hrá kadeří šedou, Líbá jeho ruku bledou.
Cookies on Poetry Cove