STRABA.

Tam kde v lese na vysoké skále Smutné stříbrozvuky pěji stále, Před časy stál převysoký hrad, Na němž bydlel rytíř Milorad.

Miloval on slečnu Bělolinu, Často býval u ní na Milínu, Často jej skrz černý, hustý les Vraný oř tam ku milence nes.

Bělolina, co bohyně Lada Sličná, oblíbila Milorada. Dívce každý líbý, sladký sen Představoval Milorada jen.

K blankytu když líbé ptactva plesy Zdvíhaly se a skrz černé lesy Větříček když jemný z rána vál, Rytíř se již ku Milínu bral.

Jednoho když času v tmavé noci Vichr bouřil se svou valnou mocí, Zdaleka pak silný zuře hrom Odrážel se tam o skály lom:

Rytíř právě jeda s honby domů Přicválá až tam ke skály lomu, Poslouchá – „Ha, co to? nyní zas, Nezní to tam potřebného hlas?“

Znova cválá oř tam silným krokem, Již u skály jede za potokem, Jeho běh jestiť co ptáka let – Hle, proč rytíř tak co stěna zbled?

Stará žena tam pod skalou sedí, Do jakéhos kotle temně hledí, Vstanouc pak: „Rytíři,“ zvolá, „stůj! Ještě této noci budeš můj.“

Obrátě pak koně spěšně cválá Rytíř tam, kde nejvyšší jest skála; Přijede až tam, kde skály lom, S něhož jej i s koněm srazí hrom.

Z hluboka jest hrůzné slyšet hlasy: „Milenka si s hlavy rve teď vlasy, nikdy rytíř nemůž’ býti tvůj, Neb já Straba, a rytíř jest můj.“

Druhého pak dne když časně z rána Na hradě se otevřela brána, Tu spatří milenka mužů šest Mrtvého rytíře k hradu nést.

Od toho hned času víc a více Vždy milenky vpadlé blednou líce, Když pak kvítí všecko vadlo již, Sejme smrt s ní té bolesti tíž.

Tu uvíjej’ dívky z kvítí věnce, Okrášlejí rakev též milence; Na marách jež leží v černý šat Dívka oblečená, zdá se spát.

Dobrou noc ti, dívko, dívko zlatá, Tichost tamo kde panuje svatá, Budeš dlouho, dlouho sladce spát, Až tě k soudu bude trouba zvát.

Tu z Milína při trub smutném zvuku A při shromážděných lidí hluku Dívku bledou v rakvi vidět jest Od mládenců dolů k skále nést.