Slunce zhasne; šerá noc zahalí světy.
Slyš přes hřbitova zeď s vížky mechem kryté
Hlásá zvon krajinám již
Vůkolním to nocí tmavou.
K cíli přijda chodec, hůl svoji odloží,
Prach s svých setře nohou –; pouť dokonána jest;
V ouzkém dřímota lůžku
Tíží pak zraky umdlelé.
Mně proč těsno bylo, proč slzeli zraky,
S sluncem den kdy zašel za zsinalé hory;
Haslo když zoře a zvon
Když zavzněl krajinou tichou?
Blízké předtušení snad to bylo smrti?
Myšlenka zvukové že mne zovou zvonu
S jasným dnem k hrobu temnu
Tam že sklesnu opuštěný? –
Darmo však se leká srdce ticha hrobu,
Darmo strach zatají dech člověku v prsu,
Spatří kdy smrti obraz;
Stínem jest jen uleknutý! –
Nechť jsem v hrobce tiché, nejsem opuštěný!
S sluncem zajdeli den, sklesneli noc šerá,
Vzejdou hvězdy nebeské,
Svítí Lůna i na hroby.
Jen když den zahalen byl v šedivé mraky;
Pak černá panuje noc v světě; na hroby
Pak ni hvězdy nebeské
Nesvítí, ani Lůny zář! –