Znovu noc plášť rozstře černý,
Mníchové spí pevný sen;
Rytíř Góra nespí jen. –
Však i panoš nespí věrný.
Nízkým oknem tamo hledí,
Kde sám rytíř jeho sedí.
Zimní noci roucho kryje,
Sněžné hory Helvecie.
Dolu horou, i po hoře,
Všude bílo, – sněžné moře, –
Nade sněhy tváří bledou
Mrká Luna mlhou šedou;
Šero, pusto, mrtvo kolem,
Psi jen bloudí horou, dolem.
Víc a víc se Lůna níží,
Strašněji noc zemi tíží.
Zvonky zní – a psové vyjí, –
Sklesla půlnoc – zvony bijí.
Slyš! jak strašné vykříknutí,
Jak je hrůza z hrdla nutí;
Ještě jednou – ticho všude.
Břinklo okno – co to bude? –
Volá panoš – mníši běží,
Klášterem se světlo míhá. –
Po chodbách se křik rozlíhá,
Bez sebe že Góra leží.