MĚSÍČEK.

Ai líbý větérku, Co spěješ tak rychle Přes luka květnatá? Proč skláníš peřestých

Květinek hlavičku? Proč pěníš potůčka Stříbroleskné vlnky? Proč modrého háje

Stromky krásné loupíš A listí zanášíš, S ními cestu kryješ? Odpoví větérek:

Přes ty luka spěju Přes luka květnatá Rychlorychlým krokem, Bych setřel slzičky

Ty jasné slzičky Které v noci měsíc Naplakal na kvítky V temno temné noci

Bleďounký měsíček. Kvítku hlavu skláním Hlavičku peřestou, Bych uzřel, zdaž v kvítkách

Nebydlí milenka Překrásná měsíce, Měsíce bledého. Kol kolem ji hledám;

Hledám ji po hájích, Hájích jasnomodrých, Hledám ji po lesích Lesích tmavočerných.

Však ji nenacházím. Hledám též v potůčku, Stříbrovlasé vlnky Zdaž ji neschovali?

Často v bouři změněn Bouři přestrašlivou Hledám ji po moři, Po hlubokém moři;

V nejhlubších hlubinách Celé moře projdu Celé moře zdvíhnu Ji však nenalezám.

Všudy, všudy hledám Kam oko měsíce Měsíce bledého Nikdy nedohledne.

Však ach! nikde ona. Každé noci měsíc Měsíček bleďounký Nad horami vyjde,

Horami šedými. Nová vždy náděje Stkví se při východu V obličeji jemu;

Čím však výše vstoupí A ji nenalezá; Tím vždy více bledne, Ticho lká na kvítky,

Na kvítky peřesté Jasné slzy pláče. A tak od stvoření Veškerého světa

Po oblacích bloudí Oblacích stříbrných, A milenku hledá. Kolem něho plyne

Hvězd přejasné množství. Každé noci kvítky Kvítečka peřestá Slzami porosí,

Slzami jasnými. Však bolest veliká Jeho když se zmocní Obličej si zastře

Rouškou černočernou. A tu všecko tmavá Noc ta černočerná Celý svět přikryje;

A pak vše s měsíčkem S měsícem bleďounkým Po celou noc truchlí. Když však svou milenku

V noci nenalezne, Tu se časně ráno Za modrým lesíkem Daleko, daleko

Do moře potápí. A tak bloudit musí Bleďounký měsíček Od počatku světa

Světa veškerého, Až ku konci světa Světa veškerého; Milénku však krásnou

Nikdy nenalezne.