Stojí hory proti sobě,
Z jedné k druhé mrak přepnutý
Je, co temný strop klenutý,
Jednu k druhé pevně víže.
Ouvalem tím v pozdní době
Ticho, temno jako v hrobě.
Za horami, kde pod mrakem
Ve vzdálí se rozstupují –
V temné dálce, něco níže
Kolmé skály k sobě blíže
Než hory se sestupují,
Tak že sinným pod oblakem
Skály ouzkou bránu tvoří.
Za tou v dálce pode mrakem
Temnorudý požár hoří,
Dlouhý pruh v plamené záři
Západní rozvinut stranou,
Po jehožto rudé tváři
Noční ptactvo kola vedší
Jakoby plamenou branou
Nyní v dálku zalétalo.
Hasnul požár – bledší – bledší,
Až se šírošíré nebe
Noční rosou rozplakalo,
Rozsmutnivši zem i sebe.
V hlubokém ouvalu klínu,
Ve stověkých dubů stínu,
Zbor u velkém kole sedí.
Zahalení v pláště bílé,
Jsou to druzi noční chvíle.
Každý před se v zemi hledí
Beze slova, bez pohnutí,
Jakby kvapnou hrůzou jmutí
V sochy byli proměnění.
Večerních co krajin pění
Tichý šepot – tiché lkání –
Nepohnutým kolem plynul,
Tichý šepot bez přestání:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
V kotouči jak vítr skučí,
Nepohnutým kolem zvučí:
„Vůdce zhynul! vůdce zhynul!“ –
Jako listů šepotání
Pode skálou při ozvěně
Znělo kolem bez přestání,
Jednozvučně, neproměně:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
Zachvěly se lesy dalné,
Ozvaly se nářky valné:
„Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“ –