Klesla hvězda s nebes výše, mrtvá hvězda, siný svit; padá v neskončené říše, padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho, strašný jekot, hrůzný kvíl. „Kdy dopadne konce svého?“ Nikdy – nikde – žádný cíl.
Kol bílé věže větry hrají, při níž si vlnky šepotají. Na bílé zdě stříbrnou zář rozlila bledá lůny tvář;
však hluboko u věži je temno pouhé; neb jasna měsíce světlá moc uzounkým oknem u sklepení dlouhé proletši se změní v pološerou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si podává temnotou noční. Zvenku větru vání přelétá zvražděných vězňů co lkání, vlasami vězně pohrává.
Ten na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá; polou sedě a kleče půl v hloub myšlenek se zabírá.
Po měsíce tváři jak mračna jdou, zahalil vězeň v ně duši svou; myšlenka myšlenkou umírá. „Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou, a ona truchlí pro mě! – Že truchlí? – pro mě? – pouhý sen! Ta dávno neví o mně.
Sotvaže zítra jasný den nad její lesy vstane, já hanebně jsem odpraven, a ona – jak v můj první den –
vesele, jasně vzplane.“ Umlknul; po sklepení jen, jenž nad sloupy se zdvíhá, dál, dál se hlas rozlíhá;
až – jakby hrůzou přimrazen – na konci síně dlouhé usne v temnotě pouhé. Hluboké ticho té temnosti
zpět vábí časy pominulé, a vězeň ve snách dny mladosti zas žije dávno uplynulé. To vzpomnění mladistvých let
mladistvé sny vábilo zpět; a vězně oko slzy lilo, srdce se v citech potopilo; – marná to touha v zašlý svět.
Kde za jezerem hora horu v západní stíhá kraje, tam – zdá se mu – si v temném boru posledně dnes co dítko hraje.
Od svého otce v svět vyhnán v loupežnickém tam roste sboru. Později vůdcem spolku zván dovede činy neslychané,
všude jest jméno jeho znané, každémuť: „Strašný lesů pán!“ Až posléz láska k růži svadlé nejvejš roznítí pomstu jeho,
a poznav svůdce dívky padlé zavraždí otce neznaného. Protož jest u vězení dán; a kolem má být odpraven
jíž zítra strašný lesů pán, jak první z hor vyvstane den. Teď na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl v hloub myšlenek se zabírá; po měsíce tváři jak mračna jdou, zahalil vězeň v ně duši svou,
myšlenka myšlenkou umírá. „Sok – otec můj! vrah – jeho syn, on svůdce dívky mojí! – Neznámý mně. – Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí. Proč rukou jeho vyvržen stal jsem se hrůzou lesů? Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu? Ne vinou svou! – V života sen byl jsem já snad jen vyváben, bych ztrestal jeho vinu?
A jestliže jsem vůlí svou nejednal tak, proč smrtí zlou časně i věčně hynu? – Časně i věčně? – Věčně – čas –“
Hrůzou umírá vězně hlas obražený od temných stěn; hluboké noci němý stín daleké kobky zajme klín,
a paměť vězně nový sen. „Ach – ona, ona! Anjel můj! Proč klesla dřív, než jsem ji znal? Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj?
Má kletba –“ Léč hluboký žal umoří slova. Kvapně vstal; nocí řinčí řetězů hřmot, a z mala okna vězně zrak
zalétá ven za hluky vod. – Ouplný měsíc přikryl mrak, než nade temný horní stín vychází hvězdy v noci klín;
i po jezeru hvězdný svit co ztracené světlo se míhá. Zrak vězně tyto jiskry stíhá, a v srdce bolný vodí cit.
„Jak krásnáť noc! Jak krásný svět! Jak světlo – stín se střídá! Ach zítra již můj mrtvý hled nic více neuhlídá!
A jako venku šedý mrak dál – dál se rozestírá: tak –“ Sklesl vězeň, sklesl zrak, řetězů řinčí hřmot, a pak
u tichu vše umírá. Již od hor k horám mraku stín – ohromna ptáka peruť dlouhá – daleké nocí přikryl klín,
a šírou dálkou tma je pouhá. Slyš! za horami sladký hlas pronikl nocí temnou, lesní to trouba v noční čas
uvádí hudbu jemnou. Vše uspal tento sladký zvuk, i noční dálka dřímá. Vězeň zapomněl vlastních muk,
tak hudba ucho jímá. „Jak milý život sladký hlas v krajinu noční vdechne; než zítřejší – ach – mine čas,
tu ucho mé ach nikdy zas těch zvuků nedoslechne!“ Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk kobkou se rozestírá; – –
hluboké ticho. – V hloubi muk se opět srdce svírá, a dálné trouby sladký zvuk co jemný pláč umírá. – – –
„Budoucí čas?! – Zítřejší den?! – Co přes něj dál, pouhý to sen, či spaní je bez snění? Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den jen v jiný sen je změní? Či po čem tady toužil jsem a co neměla šírá zem,
zítřejší den mí zjeví? Kdo ví? – Ach žádný neví.“ – A opět mlčí. Tichá noc kolkolem vše přikrývá.
Zhasla měsíce světlá moc i hvězdný svit, a kol a kol je pouhé temno, šírý dol co hrob daleký zívá.
Umlkl vítr, vody hluk, usnul i líbý trouby zvuk, a u vězení síni dlouhé je mrtvé ticho, temno pouhé.
„Hluboká noc – temná je noc! – Temnější mne nastává – – – Pryč, myšlenko!!“ – A citu moc myšlenku překonává.
Hluboké ticho. – Z mokrých stěn kapka za kapkou splyne, a jejich pádu dutý hlas dalekou kobkou rozložen,
jako by noční měřil čas, zní – hyne – zní a hyne – zní – hyne – zní a hyne zas. „Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc –
Však delší mně nastává. – – – Pryč, myšlenko!“ – A hrůzy moc myšlenku překonává. – Hluboké ticho. – Kapky hlas
svým pádem opět měří čas. „Temnější noc! – – – Zde v noční klín ba lůny zář, ba hvězdný kmit se vloudí – – tam – jen pustý stín,
tam žádný – žádný – žádný svit, pouhá jen tma přebývá. Tam všecko jedno, žádný díl – vše bez konce – tam není chvíl,
nemine noc, nevstane den, tam času neubývá. – Tam žádný – žádný – žádný cíl – bez konce dál – bez konce jen
se na mne věčnost dívá. Tam prázdno pouhé – nade mnou a kolem mne i pode mnou pouhé tam prázdno zívá. –
Bez konce ticho – žádný hlas – bez konce místo – noc – i čas – – – To smrtelný je mysle sen, toť, co se ,nic‘ nazývá.
A než se příští skončí den, v to pusté nic jsem uveden. – – –“ Vězeň i hlas omdlívá. A lehounce si vlnky hrají
jezerní dálkou pode věží, s nimi si vlnky šepotají, vězně uspávati se zdají, jenž v hlubokých mrákotách leží.
Strážného vzbudil strašný hřmot, jejž řetězů činí padání; se světlem vstoupil. – Lehký chod nevzbudil vězně z strašných zdání.
Od sloupu k sloupu lampy svit dlouhou zalétá síní, vzdy bledší – bledší její kmit, až vzadu zmizí její moc,
a pustopustá temná noc ostatní díl zastíní. Leč nepohnutý vězně zrak – jak by jej ještě halil mrak –
zdá se že nic nezírá; ač strážce lampy rudá zář ubledlou mu polila tvář, a tma již prchla čírá.
On na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá, polou sedě a kleče půl znovu v mdlobách umírá;
a jeví hlasu šepot mdlý, že trapnýť jeho sen i zlý. „Duch můj – duch můj – a duše má!“ Tak slova mu jednotlivá
ze sevřených ust plynou. Než však dostihne ucho hlas, tu slova strašná ničím zas – jakž byla vyšla – hynou.
Přistoupí strážce, a lampy zář před samou vězně vstoupí tvář. Obličej vězně – strašný zjev – oko spočívá nehnuté
jak v neskončenost napnuté, po tváři slzy – pot – a krev; v ustech spí šepot – tichý zpěv. Tu k ustům vězně ucho své
přiklonil strážce bázlivé; a jak by lehký větřík vál, vězeň svou pověst šepce dál. A strážný vzdy se níž a níž
ku vězni kloní – blíž a blíž, až ucho s usty vězně spojí. Ten šepce tíše – tíš a tíš, až zmlkne – jak by pevně spal.
Leč strážný nepohnutě stojí, po tváři se mu slzy rojí, ve srdci jeho strašný žal. – Dlouho tak stojí přimrazen,
až sebrav sílu kvapně vstal a rychlým krokem spěchá ven. On sice – dokud ještě žil – co slyšel, nikdy nezjevil,
než navzdy bledé jeho líce neusmály se nikdy více. Za strážným opět temný stín zahalil dlouhé síně klín;
hlubokou nocí kapky hlas svým pádem opět měřil čas. A vězeň na kamenný stůl složený – klečí – sedí půl.
Obličej jeho – strašný zjev – oko spočívá nehnuté, jak v neskončenost napnuté, po tváři slzy – pot – a krev.
A ustavičně kapky hlas svým pádem dále měří čas. A kapky – vod i větrů zpěv vězňovi blízký hlásá skon,
jenž myšlenkami omdlívá. – Z dálky se sova ozývá, a nad ním půlnoc bije zvon.
Cookies on Poetry Cove