MÁJ. (1.)

Byl pozdní večer – první máj – Večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, Kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech; Květoucí strom lhal lásky žel, Svou lásku slavík růži pěl, Růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných Zvučelo temně tajný bol, Břeh je objímal kol a kol; A slunce jasná světů jiných

Bloudila blankytnými pásky, Planoucí tam co slzy lásky. I světy jich v oblohu skvoucí Co ve chrám věčné lásky vzešly;

Až se – milostí k sobě vroucí Změnivše se v jiskry hasnoucí – Bloudící co milenci sešly. Ouplné lůny krásná tvář –

Tak bledě jasná jasně bledá, Jak milence milenka hledá – Ve růžovou vzplanula zář; Na vodách obrazy své zřela,

A sama k sobě láskou mřela. Dál blyštil bledý dvorů stín, Jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž, Jak v objetí by níž a níž

Se vinuly v soumraku klín, Až posléz šerem v jedno splynou. S nimi se stromy k stromům vinou. – Nejzáze stíní šero hor,

Tam bříza k boru k bříze bor Se kloní. Vlna za vlnou Potokem spěchá. Vře plnou – V čas lásky – láskou každý tvor.

Za růžového večera Pod dubem sličná děva sedí, Se skály v břehu jezera Daleko přes jezero hledí.

To se jí modro k nohoum vine, Dále zeleně zakvítá, Vzdy zeleněji prosvítá, Až v dálce v bledé jasno splyne.

Po šírošíré hladině Umdlelý dívka zrak upírá; Po šírošíré hladině Nic mimo promyk hvězd nezírá.

Dívčina krásná, anjel padlý, Co Amaranth na jaro svadlý, V ubledlých lících krásy spějí. Hodina, jenž jí všecko vzala,

Ta v usta, zraky, čelo její Půvabný žal i smutek psala. – Tak zašel dnes dvacátý den, V krajinu tichou kráčí sen.

Poslední požár kvapně hasne, I nebe, jenž se růžojasné Nad modrými horami míhá. „On nejde! – již se nevrátí! –

Svedenou žel tu zachvátí!“ Hluboký vzdech jí ňádra zdvíhá, Bolestný srdcem bije cit, A u tajemné vod stonání

Mísí se dívky pláč a lkání. V slzích se zhlíží hvězdný svit, Jenž po lících co jiskry plynou. Vřelé ty jiskry tváře chladné

Co padající hvězdy hynou; Kam zapadnou, tam květ uvadne. Viz, mihla se u skály kraje; Daleko přes ní nahnuté

Větýrek bílým šatem vlaje. Oko má v dálku napnuté. – Teď slzy rychle utírá, Rukou si zraky zastírá

Upírajíc je v dálné kraje, Kde jezero se v hory kloní, Po vlnách jiskra jiskru honí, Po vodě hvězda s hvězdou hraje.

Jak holoubátko sněhobílé Pod černým mračnem přelétá, Lílie vodní zakvétá Nad temné modro; tak se číle –

Kde jezero se v hory níží – Po temných vlnách cosi blíží, Rychle se blíží. Malá chvíle, A již co čápa vážný let,

Ne již holoubě či lílie květ, Bílá se plachta větrem houpá. Štíhlé se veslo v modru koupá, A dlouhé pruhy kolem tvoří.

Těm zlaté růže, jenž při doubí Tam na horách po nebi hoří, Růžovým zlatem čela broubí. „Rychlý to člůnek! blíž a blíže!

To on, to on! Ty péra, kvítí, Klobouk, oko, jenž pod ním svítí, Ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže. Vzhůru po skále lehký krok

Uzounkou stezkou plavce vede. Dívce se zardí tváře bledé; Za dub je skryta. – Vstříc mu běží, Zaplesá – běží – dlouhý skok –

Již plavci, již na prsou leží – „Ha! běda mi!“ V tom lůny zář Jí známou osvítila tvář; Hrůzou se krev jí v žilách staví.

„Kde Vilém můj?“ „„Viz,““ plavec k ní Tichými slovy šepce praví: „„Tam při jezeru vížka ční Nad stromů noc; její bílý stín

Hlubokoť stopen v jezera klín; Však hlouběji ještě u vodu vryt Je z mala okénka lampy svit; Tam Vilém myšlenkou se baví,

Že příští den jej žití zbaví. On hanu svou, on tvoji vinu Se dozvěděl; on svůdce tvého Vraždě zavraždil otce svého.

Msta v patách kráčí jeho činu. – Hanebně zemře. – Poklid mu dán, Až tváře, jenž co růže květou, Zbledlé nad kolem obdrží stán,

Až štíhlé oudy v kolo vpletou. Tak skoná strašný lesů pán! – Za hanu jeho, za vinu svou, Měj hanu světa, měj kletbu mou!““

Obrátí se. – Utichl hlas – Po skále slezl za krátký čas, Při skále člůn svůj najde. Ten rychle letí, co čápa let,

Menší a menší, až co lílie květ Mezi horami po vodě zajde. Tiché jsou vlny, temný vod klín, Vše lazurným se pláštěm krylo;

Nad vodou se bílých skví šatů stín, A krajina kolem šepce: „Jarmilo!“ V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“ Je pozdní večer první máj –

Večerní máj – je lásky čas. Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“