MÁJ (1.)

Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky. I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly;

až se – milostí k sobě vroucí změnivše se v jiskry hasnoucí – bloudící co milenci sešly. Ouplné lůny krásná tvář –

tak bledě jasná jasně bledá, jak milence milenka hledá – ve růžovou vzplanula zář; na vodách obrazy své zřela,

a sama k sobě láskou mřela. Dál blyštil bledý dvorů stín, jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž, jak v objetí by níž a níž

se vinuly v soumraku klín, až posléz šerem vjedno splynou. S nimi se stromy k stromům vinou. – Nejzáze stíní šero hor,

tam bříza k boru k bříze bor se kloní. Vlna za vlnou potokem spěchá. Vře plnou – v čas lásky – láskou každý tvor.

Za růžového večera pod dubem sličná děva sedí, se skály v břehu jezera daleko přes jezero hledí.

To se jí modro k nohoum vine, dále zeleně zakvítá, vzdy zeleněji prosvítá, až v dálce v bledé jasno splyne.

Po šírošíré hladině umdlelý dívka zrak upírá; po šírošíré hladině nic mimo promyk hvězd nezírá.

Dívčina krásná, anjel padlý, co amarant na jaro svadlý, v ubledlých lících krásy spějí. Hodina, jenž jí všecko vzala,

ta v usta, zraky, čelo její půvabný žal i smutek psala. – Tak zašel dnes dvacátý den, v krajinu tichou kráčí sen.

Poslední požár kvapně hasne, i nebe, jenž se růžojasné nad modrými horami míhá. „On nejde! – již se nevrátí! –

svedenou žel tu zachvátí!“ Hluboký vzdech jí ňádra zdvíhá, bolestný srdcem bije cit, a u tajemné vod stonání

mísí se dívky pláč a lkání. V slzích se zhlíží hvězdný svit, jenž po lících co jiskry plynou. Vřelé ty jiskry tváře chladné

co padající hvězdy hynou; kam zapadnou, tam květ uvadne. Viz, mihla se u skály kraje; daleko přes ní nahnuté

větýrek bílým šatem vlaje. Oko má v dálku napnuté. – Teď slzy rychle utírá, rukou si zraky zastírá

upírajíc je v dálné kraje, kde jezero se v hory kloní, po vlnách jiskra jiskru honí, po vodě hvězda s hvězdou hraje.

Jak holoubátko sněhobílé pod černým mračnem přelétá, lílie vodní zakvétá nad temné modro, tak se číle –

kde jezero se v hory níží – po temných vlnách cosi blíží, rychle se blíží. Malá chvíle, a již co čápa vážný let,

ne již holoubě či lílie květ, bílá se plachta větrem houpá. Štíhlé se veslo v modru koupá, a dlouhé pruhy kolem tvoří.

Těm zlaté růže, jenž při doubí tam na horách po nebi hoří, růžovým zlatem čela broubí. „Rychlý to člůnek! blíž a blíže!

To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí, ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže. Vzhůru po skále lehký krok

uzounkou stezkou plavce vede. Dívce se zardí tváře bledé; za dub je skryta. – Vstříc mu běží, zaplesá – běží – dlouhý skok –

již plavci, již na prsou leží – „Ha! běda mi!“ Vtom lůny zář jí známou osvítila tvář; hrůzou se krev jí v žilách staví.

„Kde Vilém můj?“ „Viz,“ plavec k ní tichými slovy šepce praví, „tam při jezeru vížka ční nad stromů noc; její bílý stín

hlubokoť stopen v jezera klín; však hlouběji ještě u vodu vryt je z mala okénka lampy svit; tam Vilém myšlenkou se baví,

že příští den jej žití zbaví. On hanu svou, on tvoji vinu se dozvěděl; on svůdce tvého vraždě zavraždil otce svého.

Msta v patách kráčí jeho činu. – Hanebně zemře. – Poklid mu dán, až tváře, jenž co růže kvetou, zbledlé nad kolem obdrží stán,

až štíhlé oudy v kolo vpletou Tak skoná strašný lesů pán! – Za hanu jeho, za vinu svou měj hanu světa, měj kletbu mou!“

Obrátí se. – Utichl hlas – Po skále slezl za krátký čas, při skále člůn svůj najde. Ten rychle letí, co čápa let,

menší a menší, až co lílie květ mezi horami po vodě zajde. Tiché jsou vlny, temný vod klín, vše lazurným se pláštěm krylo;

nad vodou se bílých skví šatů stín, a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“ V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“ Je pozdní večer – první máj –

večerní máj – je lásky čas. Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“