Pozornýma poslyšte ušima,
Z dávnověkosti co harfky mé
Hlásati vám budou strůny zvučné;
O bitvách, o krutém lásky želu,
I o skleslé síle, zašlé slávě.
Byla bitva strašná bojována
V obličeji stověžité Prahy,
Na temenu šírém bílé hory;
Byla bitva hrůzná, boj byl strašný,
Čech tam stál naproti bratru Čechu,
Oba pro svého se bili krále,
Potokem se valila krev z hory.
Bílá hora co Medea druhdy
Byla dítek svých zbarvená krví;
Břinkot zbraně krkonoš[s]ké hory
Opětovali ze vzdálí strašný,
Po dnes ještě v bledém lůny svitu
Ohlásují hájové to Čeští;
A kdy poutník v temné noci kráčí
Po temenu šírém bílé hory,
S hrůzou patří míhati se stín
Nad svym hrobem; temnou noci zavzní
Brzo „Tábor!“, časem zas „Marija!“
Dvěstokrát přikryla krutá zima
Bílou horu bílým příkrovem;
Dvěstokrát vyvstalo pestré kvítí
Na hlubokém bojovníků hrobě,
Od těch časů do dnešního dne.
Vystavěli kapli na temenu
Bílé hory; hlásá zvonu hlas
Tichem jitřním krajině vůkolní
Ze sna probuzené, u oltáře
V oběti že kněz bude vzdávati
Bohu díky, křesťanstvo že vítěz
Přispíváním jeho vyšlo z boje. –