„Ještě ten přejdete les. –
Slunce k večeru se sklání –
A než zář, jež zdobí ves,
Sejde s věžních bání,
Překročíte českou mez.“
Teď se vrátil, jenž nás ved’. –
My však jako laňky skoky,
Neb jak spěchá času let,
Zrychlili jsme svoje kroky,
Cestou jdouce k lesu v před.
Luhem, větříčku, mi věj,
Ovlaž moje líce zňaté –
Záři jasnou v tvář mně lej
Ještě v vlasti slunce zlaté; –
Tak! – Teď vlast se dobře měj.
Již jest meze překročena,
Za mnou leží česká zem. – –
V zříceniny rozvalen,
Tamo leží hrad ten starý!
V modré roucho zahalen,
Pod ním stojí lesík jarý,
Černá věž ční z něho jen.
Taký hrad – to vlast je tvá!
Hrdé stavby sešlé rumy,
Pohleď na ni zdaleka,
Snad tvé žalující dumy
Z tuhého ji zbudí sna!