„Slyš, páže můj! proč smuten stojíš? – Slyš, páže můj! – sem blíže pojď! – Snad že se vlny mořské bojíš? – O neboj se, pevná jest loď.
Slyš, páže můj! – darmo volání; – On neslyší! – Co znamená Ta touha tvá, to tvoje lkání?“– „„Tam za mlhou snad vlasť je má!““
„„O patř! o hleď! co z moře klínu V požár večerní vystoupá; Polou to leží v mlhy stínu, Půl to chová vlna skoupá.
O pane, hleď! v poslední záři Jak zlatě soumrakem to hrá; O jistě vlasti hledím v tváři, O jistě! jistě! vlasť to má!““
„O páže můj, nechtěj tam zříti! Darmo radostný budíš cit! – Co pravíš vlastí svojí býti, Jest jenom Lůny chladný svit;
Až vzhůru se nad moře zvedne, Až poslední dne zhasne zář: Obličej její touhou zbledne, Jakou i tvoje zbledla tvář!“ – –
„Slyš, páže můj! – Kroky měsíce Jsou daleko, v půl přešla noc! – Proč rosí slza tvé zas líce? – Jakého želu zas tě moc,
Mé dítě! moří?“ – „„Hleď, o pane! Sotva to oko rozezná, Co v bledé Lůny záři plane; O jistě, jistě vlasť to má!““
„Čí jazyk tobě řečí zrádnou Lhal vlasť, kterou teď hledá zrak? – Ty nemáš, chlapče, vlasť nižádnou! Co tam zveš vlastí, jest jen mrak.
A proto slyš! o slyš, pojď spáti, Než líce z jitra zbarví den; Snad že se ve snách budeš smáti Vstříc vlasti své; sen jako sen!“
Poslechnul páže, odšel spáti. Ještě nepřešel noci stín. Pán vloží, pokoj chtě mu dáti, Jej v lůžko chladné, v moře klín.
A nad ním jitro, večer vzplane, Již však nezbarví jeho líc; – On věčně, věčně nepovstane: – Že hledal vlasť svou, neví víc.
Cookies on Poetry Cove