Tak mně milý tento zlatý vínek,
Co mi zdobí vojevodské čelo,
Že jej sevřená nepustí ruka,
Leč až někdy sama sebe smrti
Vstříc se podá; a to ještě slzy
Zraků mroucích vřele lichotiti
Budou lícím mojím ustydlým,
Aby žel nevydul na ních břehy,
V něž by stékali se potoky,
Které ještě mrtvý přelévati
Budu, že již v cizou ruku dán jest.