Dnes již? – dnes, dřív nežli slunce vyjde,
Tebe znova pohřešiti mám?
Samodruhu, bratře můj! o strašně,
Strašně tiskne hřích tvůj, Boleslave,
Syny tvé i dcery! – Znova mám
Loučiti se s tebou, bratře můj;
Víc, o víc než bratře!? – Jak mi smutno! –
Právě jako tenkrát, v slavný Řím
Kdy mne vedla mnoholetá pouť.
Oplakávati kde otcův hřích
Měla jsem odloučená od vlasti,
Uzavřena ve zdech klášterních,
Daleko tak, daleko od tebe. –
Nelze bylo mi bez tebe býti;
Netěšila obloha mne jasná
Italie krásné; vůně myrty
Nevábila k radosti, jen k žalu.
Opuštěná co hrdlička v skalách
Plakala jsem sama, sama! – sama!! –
Nikdo nerozuměl pláči mému,
Jako tvému druhdy, samodruhu!
Sami dva jen rozumíme sobě,
Oba rovný, stejný tiskne žal;
Vyvrženi co na ostrov pustý,
Vkročili jsme v bezradostný svět –
Bez sebe jsme sami – osamělí! –
Jak mně možno bez tebe tam býti? –
Lze-li člověku jest samotnému
Přebývati v pustinách rozlehlých?
Šírá poušť, noc tmavá; každý strom
I lůna bledá lkají sice s ním;
Však ach – nepoznají pláče jeho;
Lkání druha neuleví žalu,
Jaký tiskne smutné srdce jeho,
Leč kdy jeho spolusmutný druh
Porozuměv žalu jeho pláče.