BOJARÝN.

Pod Bojara převysokým hradem To Bojara, mládce Bojarýna, Zvadla růže kouzlící svým vnadem; – Holým trním roste rozmarýna.

V rozlehlého nad ní dubu stínu, Na větvi se houpá malé ptáče; Smutně hledí na tu rozmarýnu, Zvadlou růži v zpěvu temném pláče.

Tmavým, hustým černým lesem Prostovlasá dívka bloudí; Tmavým, hustým černým lesem Smutný pláč a lkání zní.

Bosa hustým trním kráčí, Z rozervaných bílých rukou Krev po šatu bílém kape, A uzvadlý dávno šípek,

Jakby opět znova květl, Smutné dívky zdobí krev; Kudy kráčí noha její Rozervaná, zkrvavělá,

Červeně se všecko skví. Lůna v mrak se zahalila šedý, Není po nebi ni hvězdy jasné, Nad lesem jen míhá svit se bledý,

A i ten po chvíli malé hasne; Na vysoké proti hradu stráni Houpají se křoví stíny husté; Časem zavzní z černa lesa lkání,

Časem ticho kol panuje pusté. Na cimbuří hradu svého Zasmušený co noc černá, Jako Lůna v mraky šedé

Zahalený v plášť široký, Nad propastí nad bezednou, Okem plameným v ní hledě, Stojí mládec, Bojar jest to,

Bojar, statný Bojarýn. „Slyš, co pláče tmavým lesem? – Již to mlčí – zas to pláče – Opět mlčí – opět pláče –

Vzhůru! sedlo mi na oře, Vzhůru, rychle! – Rychle! Vzhůru!“ Hui, již letí v tmavou noc; Jako blesk se mihne mrakem,

Tak on letí v tmavou noc. – Na cimbuří hradu jeho Stojí panoš, hledí v noc, Kolem hledě, smutně pláče.

Čeká do jasného jitra, Čeká přes den zamračený, Čeká přes noc opět celou; Nevrátí se Bojar více,

Statný Bojar Bojarýn. V lese kde se jedle s dubem pojí, Obklopená vůkol houští stinnou, Kamený na kopci křížek stojí,

Kolem něj se větve dubu vinou. Rozmarýna v podzimních tam dobách Vzhůru pne se mezi holé trny; A na dvou porostlých mechem hrobách

Pásají se v zboru plaché srny. –