Kdyby bylo harfě mojí dáno,
Pindarova jako lyra zníti –
Pak, co srdce nejvnitřněji cítí,
Mnou by mohlo býti zvěstováno.
Však ach není mně to přáno,
Žádnému to nelze vysloviti!
Od toho jen, který v naše zříti
Může srdce, jestiť to poznáno.
Neb co otec po života dráze
Tys nás vedl v naší mladosti,
Ukázals nám cestu ke ctnosti,
Nikdy si nepatřil na nesnáze
Stavu Tvého. Protož taky kanou
Nám po lících vezdy slzy vděčné,
Proto v srdci našem vděky věčné
Jenom Tobě, otče, vezdy planou!