Ještě jednou v mladosti mé kraje
Zpět mne vedeš mdlého slunce zlaté
V snů mých říši, oné stíny svaté
Kde jsem bloudil, jako dítko hraje.
Však tam mrtvo, – pustota jen pouhá,
Vše mladosti mé uvadlo kvítí? –
„Bez slunce květ nemá znik ni žítí
Slunce zašlo a noc byla dlouhá“.
Pláči hořce; o proč slunce jasné,
An tě sotva mdlý můj zrak uhlídá,
Již tvá záře zase mi zahasne!!? –
„Hasne! hasne!“ ohlas odpovídá;
A již tma se kolem rozprostřela.
Chtěl jsem kvítí! – noc jen slzy měla.