„Vzešel máj! Hlubokých můži želů!
Tvou proč ještě bledosť kryje tvář?
V přírodu jdi!, – zlatá slunce zář
Růže lícím, poklid vrátí čelu!“
Vyjdu v slunce! Nad luhy zkvětlými
Na západu jeho zář se stkvěla;
I má tvář se v lesku jeho rděla,
Zdobená co růžemi novými,
Sklesna v prach za sluncem rozstru ruce;
Borů šum, slavíka klokotání,
K němu nesou moji touhy lkání. –
Konec zdál se blízký moji muce.
Zašlo slunce! – – Tma splynula šedá,
A má tvář jak jindy byla bledá.