Pod starým hradem v večerní době,
Žežhulka volá: „kuku“, na buku.
„Podej můj milý statnou mi ruku,
Podej mi ruku, podej mi obě;
Snad že již více nepřijdem k sobě,
Léč až žežhulka smutné si kuku
Zavolá sama v rozlehlém buku,
V rozlehlém buku na našem hrobě.“
Chladný olšinou větřík si chvívá,
Kde při potůčku slavíček pěje.
S koně na dívku jinoch se směje.
Smutně se směje, smutně se dívá,
Slza mu jasná líce polývá.
I koni v oku slza se skvěje,
Jenž bujnou nohou v zem kyprou reje;
Smutně i slavík s olšiny zpívá.
„„Neplač dívčinko, že v boj se strojí
Pro vlast pro krále Zdenek dobrého;
Pro ně nešetří života svého. –
Nechť s zemí šírou střela mne spojí
Pevná náděje srdce mé kojí:
Míra pláče pro Zdenka mrtvého,
V lkání žaluje lesům smrt jeho;
Však hrob s dívčinou mne nerozdvojí.““
Měsíček hasne, blízkoť svítání; –
V hrob mu ustlala kalená střela,
S ním Míra leží v hrobě jak chtěla.
Smutné z hor hučí větříku vání,
Nad jejich hrobem již les se sklání.
Když krásná Běla v lesíku bděla,
Cvičená Mírou jí pověděla
Sivá holoubka jích milování.