O harfo dávnověká,
Sladkých kolébko zvuků,
Uspalá nyní dřímáš
V kobkách hor stínnokrytých
Po vlasti rozložené.
Ač dávno hlasy strun tvých
Dozněli slávu Otců;
Často mne v stínu hájů
Po oudolích po hlučných
Mnohozvuké Vltavy
Samotného překvapí
Temnota černorouchá; – –
Kolem šumoty noční. –
Růžoví nesou snové
Na peruti lehounké
Se nade hlavy lidské.
Tu vchází hvězdy jasné
Ve duté noci lůno,
Na nichžto slavných otců
Přebývají duchové;
Udá se mi slyšeti
Zemřelé zvuky tvoje,
Ty harfo zašlých věků,
Ač dávno hlasy strun tvých
Dozněli slávu otců!
Zavzní to hájů stíny
Jakoby včel podálných
Rovinou roj zahučel,
Jako pěvce šedého
Umělá kdyby ruka
Lehkým přejela tahem
Zesnulé zlaté struny.
A před zrakoma mýma
Opření na oblaky
Vystupují duchové.