2.

Klesla hvězda s nebes výše, Mrtvá hvězda, sinný svit; Padá v neskončené říše, Padá věčně v věčný byt.

Její pláč zní z hrobu všeho, Strašný jekot, hrůzný kvíl. „Kdy dopadne konce svého?“ Nikdy – nikde – žádný cíl.

Kol bílé věže větry hrají, Při níž si vlnky šepotají. Na bílé zdě stříbrnou zář Rozlila bledá lůny tvář;

Však hluboko u věži je temno pouhé; Neb jasna měsíce světlá moc Uzounkým oknem u sklepení dlouhé Proletši se změní v pološerou noc.

Sloup sloupu kolem rameno si podává Temnotou noční. Z venku větru vání Přelétá zvražděných vězňů co lkání, Vlasami vězně pohrává.

Ten na kamený složen stůl Hlavu o ruce opírá; Polou sedě a kleče půl V hloub myšlenek se zabírá.

Po měsíce tváři jak mračna jdou, Zahalil vězeň v ně duši svou; Myšlenka myšlenkou umírá. „Hluboká noc! ty rouškou svou

Teď přikrýváš dědinu mou, A ona truchlí pro mě! – Že truchlí? – pro mě? – pouhý sen! Ta dávno neví o mně.

Sotva že zítra jasný den Nad její lesy vstane, Já hanebně jsem odpraven, A ona – jak v můj první den –

Vesele, jasně vzplane.“ Umlknul; po sklepení jen, Jenž nad sloupy se zdvíhá, Dál, dál se hlas rozlíhá;

Až – jakby hrůzou přimrazen – Na konci síně dlouhé Usne v temnotě pouhé. Hluboké ticho té temnosti

Zpět vábí časy pominulé, A vězeň ve snách dny mladosti Zas žije dávno uplynulé. To zpomnění mladistvých let

Mladistvé sny vábilo zpět; A vězně oko slzy lilo, Srdce se v citech potopilo; – Marná to touha v zašlý svět.

Kde za jezerem hora horu V západní stíhá kraje, Tam – zdá se mu – si v temném boru Posledně dnes co dítko hraje.

Od svého otce v svět vyhnán V loupežnickém tam roste zboru. Později vůdcem spolku zván Dovede činy neslychané,

Všude jest jméno jeho znané, Každémuť: „Strašný lesů pán!“ Až posléz láska k růži svadlé Nejvejš roznítí pomstu jeho,

A poznav svůdce dívky padlé Zavraždí otce neznaného. Protož jest u vězení dán; A kolem má být odpraven

Již zítra strašný lesů pán, Jak první z hor vyvstane den. Teď na kamený složen stůl Hlavu o ruce opírá,

Polou sedě a kleče půl V hloub myšlenek se zabírá; Po měsíce tváři jak mračna jdou, Zahalil vězeň v ně duši svou,

Myšlenka myšlenkou umírá. „Sok – otec můj! vrah – jeho syn, On svůdce dívky mojí! – Neznámý mně. – Strašný můj čin

Pronesl pomstu dvojí. Proč rukou jeho vyvržen Stal jsem se hrůzou lesů? Čí vinu příští pomstí den?

Čí vinou kletbu nesu? Ne vinou svou! – V života sen Byl jsem já snad jen vyváben, Bych strestal jeho vinu?

A jestli že jsem vůlí svou Nejednal tak, proč smrtí zlou Časně i věčně hynu? – Časně i věčně? – věčně – čas –“

Hrůzou umírá vězně hlas Obražený od temných stěn; Hluboké noci němý stín Daleké kobky zajme klín,

A paměť vězně nový sen. „Ach – ona, ona! Anjel můj! Proč klesla dřív, než jsem ji znal? Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj?

Má kletba –“ Léč hluboký žal Umoří slova. Kvapně vstal; Nocí řinčí řetězů hřmot, A z mala okna vězně zrak

Zalétá ven za hluky vod. – Ouplný měsíc přikryl mrak, Než nade temný horní stín Vychází hvězdy v noci klín;

I po jezeru hvězdný svit Co ztracené světlo se míhá. Zrak vězně tyto jiskry stíhá, A v srdce bolný vodí cit.

„Jak krásnáť noc! Jak krásný svět! Jak světlo – stín se střídá! Ach zítra již můj mrtvý hled Nic více neuhlídá!

A jako venku šedý mrak Dál – dál se rozestírá: Tak – “ Sklesl vězeň, sklesl zrak, Řetězů řinčí hřmot, a pak

U tichu vše umírá. Již od hor k horám mraku stín – Ohromna ptáka peruť dlouhá – Daleké noci přikryl klín,

A šírou dálkou tma je pouhá. Slyš! za horami sladký hlas Pronikl nocí temnou, Lesní to trouba v noční čas

Uvádí hudbu jemnou. Vše uspal tento sladký zvuk, I noční dálka dřímá. Vězeň zapomněl vlastních muk,

Tak hudba ucho jímá. „Jak milý život sladký hlas V krajinu noční vdechne; Než zítřejší – ach – mine čas,

Tu ucho mé ach nikdy zas Těch zvuků nedoslechne!“ Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk Kobkou se rozestírá; – –

Hluboké ticho. – V hloubi muk Se opět srdce svírá, A dálné trouby sladký zvuk Co jemný pláč umírá. – – –

„Budoucí čas?! – Zítřejší den?! – Co přes něj dál, pouhý to sen, Či spaní je bez snění? Snad spaní je i život ten,

Jenž žiji teď; a příští den Jen v jiný sen je změní? Či po čem tady toužil jsem, A co neměla šírá zem,

Zítřejší den mi zjeví? Kdo ví? – Ach žádný neví.“ – A opět mlčí. Tichá noc Kol kolem vše přikrývá.

Shasla měsíce světlá moc, I hvězdný svit, a kol a kol Je pouhé temno, šírý dol Co hrob daleký zívá.

Umlkl vítr, vody hluk, Usnul i líbý trouby zvuk, A u vězení síni dlouhé Je mrtvé ticho, temno pouhé.

„Hluboká noc – temná je noc! – Temnější mně nastává – – – Pryč myšlenko!!“ – A citu moc Myšlenku překonává.

Hluboké ticho. – Z mokrých stěn Kapka za kapkou splyne, A jejich pádu dutý hlas Dalekou kobkou rozložen,

Jakoby noční měřil čas, Zní – hyne – zní a hyne – Zní – hyne – zní a hyne zas. „Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc –

Však delší mně nastává. – – – Pryč myšlenko!“ – A hrůzy moc Myšlenku překonává. – Hluboké ticho. – Kapky hlas

Svým pádem opět měří čas. „Temnější noc! – – – Zde v noční klín Ba lůny zář, ba hvězdný kmit Se vloudí – – tam – jen pustý stín,

Tam žádný – žádný – žádný svit, Pouhá jen tma přebývá. Tam všecko jedno, žádný díl – Vše bez konce – tam není chvíl,

Nemine noc, nevstane den, Tam času neubývá. – Tam žádný – žádný – žádný cíl – Bez konce dál – bez konce jen

Se na mne věčnost dívá. Tam prázdno pouhé – nade mnou, A kolem mne i pode mnou Pouhé tam prázdno zívá. –

Bez konce ticho – žádný hlas – Bez konce místo – noc – i čas – – – To smrtelný je mysle sen, Toť, co se „nic“ nazývá.

A než se příští skončí den, V to pusté nic jsem uveden. – – –“ Vězeň i hlas omdlívá. A lehounce si vlnky hrají

Jezerní dálkou pode věží, S nimi si vlnky šepotají, Vězně uspávati se zdají, Jenž v hlubokých mrákotách leží.

Strážného vzbudil strašný hřmot, Jejž řetězů činí padání; Se světlem vstoupil. – Lehký chod Nezbudil vězně z strašných zdání.

Od sloupu k sloupu lampy svit Dlouhou zalétá síní, Vzdy bledší – bledší její kmit Až vzadu zmizí její moc,

A pustopustá temná noc Ostatní díl zastíní. Leč nepohnutý vězně zrak – Jakby jej ještě halil mrak –

Zdá se, že nic nezírá; Ač strážce lampy rudá zář Ubledlou mu polila tvář, A tma již prchla čírá.

On na kamený složen stůl Hlavu o ruce opírá, Polou sedě a kleče půl Znovu v mdlobách umírá;

A jeví hlasu šepot mdlý, Že trapnýť jeho sen i zlý. „Duch můj – duch můj – a duše má!“ Tak slova mu jednotlivá

Ze sevřených ust plynou. Než však dostihne ucho hlas, Tu slova strašná ničím zas – Jakž byla vyšla – hynou.

Přistoupí strážce, a lampy zář Před samou vězně vstoupí tvář. Obličej vězně – strašný zjev – Oko spočívá nehnuté

Jak v neskončenost napnuté, Po tváři slzy – pot a krev; V ustech spí šepot – tichý zpěv. Tu k ustům vězně ucho své

Přiklonil strážce bázlivé; A jakby lehký větřík vál, Vězeň svou pověst šepce dál. A strážný vzdy se níž a níž

Ku vězni kloní – blíž a blíž, Až ucho s usty vězně spojí. Ten šepce tíše – tíš a tíš, Až zmlkne – jakby pevně spal.

Leč strážný nepohnutě stojí, Po tváři se mu slzy rojí, Ve srdci jeho strašný žal. – Dlouho tak stojí přimrazen,

Až sebrav sílu kvapně vstal, A rychlým krokem spěchá ven. On sice – dokuď ještě žil – Co slyšel, nikdy nezjevil,

Než na vzdy bledé jeho líce Neusmály se nikdy více. Za strážným opět temný stín Zahalil dlouhé síně klín;

Hlubokou nocí kapky hlas Svým pádem opět měřil čas. A vězeň na kamený stůl Složený – klečí – sedí půl.

Obličej jeho – strašný zjev – Oko spočívá nehnuté, Jak v neskončenost napnuté, Po tváři slzy – pot – a krev.

A ustavičně kapky hlas Svým pádem dále měří čas. A kapky – vod i větrů zpěv Vězňovi blízký hlásá skon,

Jenž myšlenkami omdlívá. – Z dálky se sova ozývá, A nad ním půlnoc bije zvon.