Stojí jabloň v šírém poli
Nočním mrazem zpražená;
O jak mne mé srdce bolí,
Ta že jabloň skažená!
Darmo pláče v tichém lkání
Jasné slzy bílý květ;
Hluché všemu naříkání
Nevrátí se jaro zpět.
Dívko bledá, v jejím stínu
Nevzejde ti radost víc;
U věnec spleť rozmarýnu,
S hrobem sňatek čekajíc.
Nevinnosti! blesku tvého
Za sebou ji táhne moc;
Tebe, slunce žítí svého,
Ztopila kdy v temnou noc.
Vzešla luna! Jak se svítí
Slzami jí ruměnec;
S ní i všecko pláče kvítí
Roztržený pro věnec.