Letěly koroptve plaché
Přes jalovec nízký;
Hlásala střelená rána,
Můj milý že blízký.
Zaplašená po nálesí
Utíkala srnka,
Dívčina kde jalovcová
Střásala si zrnka.
Uleknutá sobě tuze
Ruku poranila,
Zabolelo to až v srdci,
Slza ji polila.
V jednom roku jalovcová
Křoví květy mají,
V druhém roku zrnka vzejdou,
V třetím zrnka zrají.
Až ta zrnka zralá budou,
Všecka opadají,
Jedno zrnko přehluboko
V zemi zasypají.
Slzy dívky pak zrosejí
Jalovec, kdy vzejde;
Nebo více na nálesí
S milým se nesejde.