Již dlouho trvá všechno v mlčení, tak všechno v blahém nočním míru stojí, že mír ten srdce tluk se rušit bojí, a sama duše stane v myšlení.
Tak klidno vše – jen hvězdy v toužení se divném jedna k druhé oužej pojí a jejich záře s vlnou spící brojí, jakby ji budit chtěla ze snění.
Snad by jí ráda sny své povídala, neb snad chce usnout blahým lásky snem a nemá místa, kdeby klidně spala. Mým srdcem opět dávná touha vane
a z ňader bol se vine povzdechem, zní tichou nocí – kde as, kde as, stane?! Tajemství velké v hvězdách uzavřeno, jež vyzpytovat lidský duch nemůže,
dokud ho země k sobě vine úže, a dokud z povzdálí jen zří své věno. Kam cesta má a co mi usouzeno, až smrtí zvadne života mi růže,
zda budu v sobě dokonalé bůže dlít v říších, z kterých vyhnaná jsi změno? – Či růže odkvete, by opět zkvetla, a zvadla pak a opět vykvetala?
Tak ptám se hvězd – němá jsou jejich světla. A v tajemných kdo črtách čísti umí, zdaž, co tam neviděná ruka vpsala, zdaž kdyby přečet’, tomu porozumí? –
Jak divuplná noc, jak velekrásná, když nad tou zemí tichnoucí vychází, nesmírná jako moře beze hrází, v němž z lodí sterých září světla jasná;
kdy ku zemi se skloní tmavořasná a v každé kvítko slzný demant sází, a šírošíré světlé stíny hází, vše vábíc na svá ňadra mírospasná –
Když všechno v snivém polosvětle plyne: tu v srdci sladko mi a přec tak bolno, že nevím, bol kde začal, slasť kde hyne; v předivné snění myšlení mé taje:
jak světlům nočním, tak mé duši volno, jíž tušení věčného míru vlaje. Milenko má, ty noci tmavá, tichá – tak jemná, jakobys jen blažit chtěla,
pro všechny boly hojných léků měla, ztiš srdce mé, jež v divné touze vzdychá. Má duše – snad že na svět přišla lichá – se marně po soucitu ohlížela,
jen ty’s jí – jejím snům jsi rozuměla – hojící láska na ni z tebe dýchá. Nezkojnou touhou k tobě duch můj hárá, v tvých hvězdách hledá mír a pravou vlasť,
zde boj mu jen – a z toho lid mne kárá. Milenko jediná, mně přisouzená, obejmi mne, nechť poznám lásky slasť – smrť spojí nás a ty jsi moje žena.
Cookies on Poetry Cove