Ty’s mne z lásky ráje vyhnala,
Abych bloudil širým světem,
Hledal srdce mír a spasení,
Hnán vždy upomínek hnětem.
Budiž! Toho ráje neželím,
Vždyť zde každý květ uvadne,
A co nezvadne, rozkácí bouř,
Nebo věkem se rozpadne.
Zde o ráji snít – toť velký blud,
Z něhož bolem kát se máme;
Nás již jednou z ráje vyhnal bůh,
Marně jiný ráj hledáme.
Vím to – a tvé lásky neželím,
Pro ni plakat – novým hříchem! –
I vzpomínek hlasy truchlivé
Zmlknou brzy v hrobě tichém.
Ale přes hrob bol ten setrvá,
Jenž mne při vzpomínce jíme,
Pravého že ráje vyhnanci
Se i ze snů vyháníme! –