Věčnosť.

Je divno venku, mrak tam na mraku, a vítr jakby střechu odnést chtěl; i posel boží jde už z oblaku – buď pánbůh milostiv, kam zaletěl!

„Jdi dítě drahé, rozžži hromnici, my se tu budem modlit spolu; zde svíčku postav, a poklekni k stolu, a zdvíhni ručky k boží světici.“

To dítě kleklo, žena přisedla, a obě hroužily se v modlení. Tak bolně šeptá žena vybledlá, a dětský hlas – toť zvonků zaznění.

Modlitba dětská v nebe nešená – jí, andělů jak zpěvům slouchat milo, však ženy slovo – jakby bolem nylo, – a oko tužně k nebi plamená.

Ten šepot divně v dětská slova zní, jak v radostné se písně mísí stesk – ba je to stesk, co její duší chví, stesk, jejžby nejlíp zhojil smrtný blesk.

Ten blesk tak planě šlehá sem a tam, ach často stíhá, co by rádo žilo, a zas, co by už rádo v hrobě hnilo, to zanechává bolů trudným tmám! –

„Ta věčnosť! Bože můj, dlouhý to čas,“ – tak šeptá žena v divném blouznění – „v ní trpět – trpět dnes a zejtra zas a nikdy nedočkat se spasení. –

Vždy, bez oddechu trpět dýl a dýl, a bez oddechu štván být dál a dál, a vše to za tak málo hříšných chvil – to bys mu strašný trest, můj bože, dal!“

Umlkla – tváře rukou zastřela, a z očí se jí řinul slzí proud, i dětská modlitba teď dozněla, a ticho vše, až na ten boží soud;

ten venku častěj vždy a mocněj hřměl, a deštěm šlehal v okna malé chýše, a větrem bouřil, co snad snilo tiše, a bleskem naplnit vše bázní chtěl.

Však ženu nezbudil – ta v myšlének se moře hluboké tak zhroužila, že neměla už mysli pro venek, ba že je živa, sotva cítila.

„Mamičko, s modlitbou jsem hotova, co mám se, rcete, modlit ještě více?“ A matce jakby smrtí ztuhly líce, ty ústa zamkla tichosť hrobová,

jakby nad vlastním hříchem chtěla lkát, zas byla vstala smrtí zesnulá, a jenom z očí byl jí život znát, z nichž slza za slzou se řinula.

A dítě spíná po ní ručičky, ty ruce hladí chladné, ledovité, ty líce suší horkou rosou spité – máť samo plny slzí očičky.

„Můj bože, jak tam venku lítá blesk a tatínek v té bouřce někde chodí! – O bože, snad tam do něj neuhodí? – kde asi je? – mám o něj velký stesk.

Mamičko, povězte mi, prosím vás, zda bych tatínka ještě uhlídala? – Že jste mu na tak dlouho odjít dala! – Snad zabloudil a nenajde už nás!“ –

„Ba zbloudil dítě mé, – ba zabloudil, a nenajde k nám cesty nikdy víc, jen jeden okamžik jej odloudil, teď nám ho nepřivede žádný vstříc! –

Ba kdybys celý život hledala, o nic mu nepřijdeš již nikdy blíže, i až tě tlačit bude země tíže, líp kdybys od něj v dáli zůstala.“

„Kde je a proč by nesměl k nám, a proč bych nesměla být u něho?“ „Je mrtev – a že vzal si život sám, teď bol a muka stíhá věčně ho!“ –

„A je to dlouho, věčně mučen být?“ – Jak teď nebohé dítě spokojit? – Ten bůh, ta všehomíra dobrota, by neměl míti pro něj slitování? –

Ten bůh, jenž k přírodě se v lásce sklání, by neslyšel, co dítě šepotá? – A v chýši ticho málo rušené, jen z venku bouří hromu strašný třesk,

a v šero po komůrce rozstřené jak zoufalství myšlénka šlehá blesk. A na okénko bije dešťů proud, jakby to poutník o v puštění žádal,

ba je to poutník, já bych na smrt hádal – aj modli, modli se, nastává soud! Matka i dítě ruce sepjaly a bouř burácí povždy strašněji,

teď objaly se a teď zalkaly. „Slyšíš nás, bože?“ – aj a mocněji teď vítr na předsíní zahučel, již s dveřmi se vší silou se tam pere,

vyvrátil je a za ním blesk se dere – „Slyším“ teď zavznělo – a vítr dohučel. A ticho zas – ukončen boží soud, dvou mrtvol klidné zbožné usmívání

jeví tam zjevně boží slitování, a věčné lásky věčně živý proud.