Na pusté dílně teskno leží, Utichnul dávno kladiv ruch – Jen kola ještě hrčíc běží A stále žene páry duch;
Ten strašný velikán jak děcko Dá člověkem se vést, mu slouží – Jenž svoboden by zřítil všecko, Na rozkaz na sta kol tu krouží.
V ohromném kotli pára bouří A topič klidné přikládá. Ač se to v kotli, rourách spouří, Myšlénky tiše sepřádá;
Klidným se okem v oheň dívá, Jen někdy mžikne – sebou trhne, Kdy zpomínka mu asi divá Do duše strašný blesk svůj vrhne.
A tak dí přitlumeným hlasem: „Ty nahoře tam, tys můj pán, Jsi bohat – já jen bídným ďasem. Nevážen nikým, sotva znán.
Na tebe cti a hodnosť kladou – Já neslýchám leč trpká slova: Tvůj život krášlen všeckou vnadou – A můj – toť bída povždy nová!
A přec byl čas, kde mysl nesla Lehce ten rozdíl tížící, Že ty si leháš v měkká křesla – A já na tvrdou lavici.
Že šíré statky patří tobě – Mou ani hrstka země není, Že v trpké žije ve porobě Celé to práce pokolení.
Já ženu měl – věčná jí škoda! Já měl ji z celé duše rád, U nás vždy pěkná byla shoda A nikdá zlosti ani vád.
My žili nuzně – peněz málo. Však oko její přec se smálo. A šlo to – ona byla pilná, Já ramena měl k práci silná.
Já šetřil, nepil, doma seděl, Bych na něco se zmoh’ Učil se ledacos a zvěděl – Já nebyl zcela beze vloh.
Já dělal plány na zlepšení – Bůh dal nám dítko! – ach, jak zhusta Se požehnání v kletbu mění – Že za radostí – žalosť pustá! –
Co kojila – to stále vadla, Já dítko brzy pochoval – Však ona den ode dne chřadla, Ač jsem jí lékaře hned vzal.
Já nechal práce – sám jí sloužil, Nás lékař vždycky těšil jarem, Já pořád doufal, pořád toužil – Až poslední groš vydán zmarem.
Já k tobě utek’ se v tom žalu – Tys začal krutě hubovat, Abych ji odnes do špitálu A raději šel pracovat.
Což naplat – muselo se státi, Já se s ní rozloučil, však v noci Se s pláčem začla po mně ptáti, A ráno – – nu – bylo po pomoci.
Odzvonili – pár prken sbili A odvezli ji bez zpěvu. – Já myslil, lítostí mi puknou žíly – V ničem jsem neměl úlevu.
V dílně jsem na piano jen bušil, Až topičem mne udělali – Večír jsem pitím lítosť hlušil – A plány mé – ty ďasi vzali!“ – –
Umlknul – v dílně hrůza leží. Vždy větší v kotli var a ruch, Jak by o závod kola běží, Jak běsi žene páry duch.
Však na to málo topič hledí, On klidně, beze strachu sedí, Kus po kuse do pece hází – Nad ním se panstvo k hodům schází.
A vztyčiv se zas topič volá: „Jen hoduj – bohat jsi – jsi pán! Vždyť bdím tu já – já bída holá! Zda víš, žes v moc a soud mi dán?
Jen ruky mé jedinké hnutí – A krásný palác tvůj se sboří; – Mníš, že jen páni směj’ být krutí K té chátře, co se posud koří?
Mníš, že nepřijde probuzení, Že nepozná za krátký čas, Jak její pot se tobě v zlato mění A jí jen v novou bídu zas?
Ač z lidu – ztratils srdce k němu, Lid není bližním ti – jen strojem bídným, Tys zapřel jeho řeč, v níž jemu Jen láti znáš, ne mluvit slovem vlídným.
Tak slepá je ta tvoje pýcha, Že v lidu lásky nehledáš; Nevíš, že v člověku hněv dýchá, A cit, jichž aspoň šetřit máš.
Ty z nich, jak šneků, tuk jen ssáti, Pak odhodit tu skořepinu, Co jejich jest, jim nechceš dáti – Již zrozeni jsou pro mizinu!
Hoj! jak to v kotli bouří – víří, Jen ještě jeden okamžik – A stejná záhuba nás smíří. Mé vykoupení a tvůj dík! – –
Však žij! ne všech to vykoupení, Jednoho tyrana-li v světe není!“ – Otevřel ventil – klidně sedne – Zdaž nad sykotem tím pán zbledne?
Cookies on Poetry Cove