Ticho – ani vánek nezachvívá
Zvadlým listem na stromě visícím,
Sosna mlčky ku nebi se dívá,
Tajnou prosbu v oku svém truchlícím.
Po zemi je pusto – suché listí
Jenom leží na trávě chřadnoucí,
Krahuj jen se nesa po kořisti
Létá zticha jako smrt vanoucí.
Na nebi se mlha rozložila,
Již i na zem dřímající padá,
Kterou, jak by jenom žal z ní pila,
Hluboký bol truchlivě ovládá.
Žádná hvězda mlhou nevychází
I světélko v bařině zhasíná,
Všechno v temnější vždy noc zachází
A mou duši k žalu připomíná.
Což by lidská duše neztruchlila,
Když tak trudno, mrtvo na té pláni –
Jak by láska boží povymřela
A sní naděj vše a smilování!