Netěš to srdce, co mi v prsou bije,
Bez útěchy mu věčný bol je dán,
A nikdy nebude v něm míru stán,
Tam sídlí bouř jen a lítosti zmije.
Mých rájů květ máj žádný nerozvije,
Peň zchřadnul – list byl vichrem odehnán,
A lásky chrám, v mém srdci zbudován,
Kles’ v pekla noc, kde klam, kde klam jen žije.
Mně nezůstalo nic – jenom ruiny
A hluboký můj bol, jenž je ochvívá.
A z temných hrobů volá snů mých stíny:
A drahý bol ten, nikdy nezahrne – –
Jak lesů šum, jak vlny duma snivá,
Jak hrobů němý žal i v máj se vine!