„Miluj!“ šeptá slza deštná,
Hrom však „nenaviděj!“ praví; –
A to srdce, slabé srdce.
Obojího obraz pravý.
Mnoho, mnoho milovalo –
Jiné víc než samo sebe,
Nyní je to srdce moje
Jak to hřmící bleskné nebe.
A přec musím zaplakati
Nad tou brzkou jeho změnou;
Jest mi, jak bych milovat měl,
Až mne ve hrob chladný vklenou.