Jak divuplná noc, jak velekrásná,
Když nad tou zemí tichnoucí vychází,
Nesmírná jako moře beze hrází,
V němž z lodí sterých září světla jasná;
Kdy ku zemi se skloní tmavořasná
A v každé kvítko slzný demant sází,
A šírošíré světlé stíny hází,
Vše, vábíc na svá ňadra mírospasná –
Když všechno v snivém polosvětle plyne:
Tu v srdci sladko mi a přec tak bolno,
Že nevím, bol kde začal, slasť kde hyne;
V předivné snění myšlení mé taje:
Jak světlům nočním, tak mé duši volno,
Jíž tušení věčného míru vlaje.